Diskriminace v pracovně-právních vztazích – hrozí i vám?

... ze série Podnikatelské minimum

Diskriminace v pracovně-právních vztazích

Ideál vs. realita při přijímání pracovníků

V ideálním případě by měly o přijetí do zaměstnání rozhodovat pouze a jen předpoklady, které přímo souvisí se schopnostmi uchazeče zastávat požadovanou pozici. Zaměstnavatel nesmí uchazeče odmítnout jen na základě „nesprávného“ věku, náboženského vyznání, sexuální orientace, počtu dětí či například barvy pleti. Legislativa takový diskriminační přístup výslovně zakazuje.

Rovné zacházení se všemi zaměstnanci

Zákaz diskriminace se týká nejen přijímání zaměstnanců, ale také průběhu pracovního poměru – barva pleti či například pohlaví zaměstnance nesmí být určující pro výši platu či vývoj kariéry daného zaměstnance.

Zákoník práce říká, že „zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání."

Co je a není diskriminace

Ne vždy je ale rozdílný přístup k zaměstnancům diskriminační – za diskriminaci se nepovažuje rozdílné zacházení, pokud z povahy pracovních činností vyplývá, že toto rozdílné zacházení je podstatným požadavkem nezbytným pro výkon práce.

Stejně tak nejsou za diskriminační považována opatření typu tzv. pozitivní diskriminace. Pozitivně diskriminační opatření mají za úkol odstranit neodůvodněné rozdíly a co nejvíce se přiblížit rovnosti. Patří sem například pracovněprávní předpisy týkající se pracovních podmínek žen, těhotných žen, matek a mladistvých, předpisy o mateřské a rodičovské dovolené zaměstnanců pečujících o nezletilé děti atd.

Antidiskriminační zákon

Antidiskriminační zákon, který upravuje zásady rovného zacházení vešel v platnost v září 2009. Antidiskiminační zákon na rozdíl od jeho zákonných předchůdců stanovuje, jak je možné se diskriminaci bránit a jaké je přesné vymezení pojmů, jako je: přímá diskriminace, nepřímá diskriminace, obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci.

Rozvné zacházení i mimo pracovně-právní vztahy

Antidiskriminační zákon konkretizuje zásady rovného zacházení pro řadu oblastí a netýká se tak jen pracovně-právních vztahů. Diskriminace je zakázána nejen v oblasti přístupu k zaměstnání a podnikání, ale i v oblasti sociálního zabezpečení, přístupu ke zdravotní péči a vzdělání, rovné zacházení je vyžadováno i při poskytování a přístupu ke zbožím a službám, včetně bydlení. Podnikatelé nesmí diskriminovat ani své zaměstnance, ale ani své zákazníky – např. majitel restaurace nemůže zakázat vstup do restaurace určité skupině hostů jen na základě barvy pleti. 

Přímá vs. nepřímá diskriminace

Je zakázána jakákoli diskriminace z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, včetně těhotenství či mateřství, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru. Zakázané není jen na první pohled zjevné rozdílné zacházení s osobami, které se nacházejí ve srovnatelné situaci – například vykonávají stejnou práci, odvádějí ji ve stejné kvalitě, mají i stejnou úroveň kvalifikace, ale pobírají za ni různou mzdu. V takovém případě je řeč o přímé diskriminaci.

Podle antidiskriminačního zákona je ale zakázána i diskriminace nepřímá. Jde o situaci, kdy k rozdílnému zacházení dojde v důsledku zdánlivě neutrálního opatření či zavedené praxe, které ve skutečnosti znevýhodňují některé zaměstnance vůči jiným na základě rozlišování podle katalogu diskriminačních důvodů. Nepřímou diskriminací z důvodů zdravotního stavu je třeba i odmítnutí nebo opomenutí přijmout přiměřená opatření, která umožní přístup k výkonu pracovní činnosti osobám se zdravotním postižením.

Střet zákonů a skutečné praxe

I přes poměrně jasně vymezené mantinely dané legislativou k diskriminaci v pracovně-právních vztazích stále dochází.