Příběh zkušeného podnikatele: Rodinný pivovar Bernard

Když počátkem devadesátých let vydražil spolu se dvěma dalšími společníky zkrachovalý humpolecký pivovar, nikdo by na ně nevsadil ani pětník. „Těžko by si na nás tehdy někdo vsadil, spíše by si asi ťukal na čelo,“ potvrzuje Stanislav Bernard. Dnes patří mezi českými pivovary ke špičce a šlape na paty i podstatně větším hráčům.

Příběh o podnikání

Původním oborem svého vzdělání byl přitom Stanislav Bernard pivovarnictví hodně vzdálen. Po gymnáziu pokračoval na Vysoké škole dopravy a spojů v Žilině studiem oboru elektrická trakce a energetika v dopravě. Ne že by zrovna po takovém oboru toužil, ale vzhledem k poskvrněnému kádrovému profilu (otce vyloučili z KSČ) byl rád, že se vůbec na nějakou vysokou školu dostal. „Svým založením technik příliš nejsem. Ani co do manuální stránky, ani co do způsobu myšlení. Jsem svým vnitřním nastavením blíže k oborům, jako je obchod a marketing,“ říká. Studium ale úspěšně zvládl, přestože ho studovaný obor nijak zvlášť za srdce nechytl.

Cesta k podnikání

Když končil školu, psal se rok 1980. Kdyby mu někdo v té době řekl, že za deset let začne budovat vlastní firmu, asi by se jen usmál. Pojem soukromé podnikání byl v rámci v té době stále ještě vládnoucí komunistické ideologie takřka sprostým slovem, který nešel ani trochu dohromady s vizí beztřídní společnosti, k níž jsme měli podle komunistických ideologů dospět. Tomu, že za pět let přijde v Sovětském svazu Gorbačov s perestrojkou, v jejímž rámci bylo v omezené míře povoleno i soukromé podnikání – a že podle jeho vzoru povolí drobné živnosti i čeští soudruzi – počátkem 80. let ještě nic nenasvědčovalo. A tomu, že za devět let se celý tehdejší „socialistický tábor“ zhroutí a nastane fáze „budování kapitalismu“, už nenasvědčovalo vůbec nic.

Mladý, čerstvě dostudovaný dopravní inženýr začínal jako konstruktér v Sigmě Dolní Benešov a od roku 1985 pokračoval jako vedoucí oddělení zlepšovacích návrhů a vedoucí odboru technického provozu v ostravském obchodním domě PRIOR. V „sametově revolučním“ období kolem roku 1989 pracoval v Textilu Ostrava jako vedoucí oddělení technického provozu. Po sametové revoluci chtěl přispět svým dílem k vybudování nových demokratických struktur a stal se úředníkem tehdejšího Okresního národního výboru Opava (později okresního úřadu Opava), byl místopředsedou ONV pro ekonomiku. Zároveň se ale už v té době pustil do samostatného podnikání. Spolu s několika přáteli založil v roce 1990 vydavatelství Region, které začalo vydávat stejnojmenný nezávislý okresní týdeník. Bernard působil ve vydavatelství jako jednatel a výkonný ředitel. Pak ho ale souhra náhod přivedla k rozhodnutí, jež zcela změnilo jeho dosavadní směřování.

Nejistota a riziko

Stanislav Bernard se víceméně náhodou seznámil s Josefem Vávrou, který ho přivedl k pivovarnictví. „On je skutečný pivovarník tělem i duší,“ říká o svém společníkovi, Stanislav Bernard. „V té době pracoval jako podsládek v Ostravaru a chtěl se vrátit domů, na Humpolecko, odkud pocházel. Pak jsme zjistili, že humpolecký pivovar je zařazen do dražby v rámci malé privatizace,“ popisuje, jak se někdejší strojař z Opavy dostal k vlastnictví pivovaru v Humpolci.

 

Stanislav Bernard se toho nápadu chytil. Chtěl se pustit do podnikání naplno – a tohle byla příležitost. „Mně osobně až tak nezáleželo na tom, zda to bude pivovar nebo něco jiného. Bylo krátce po revoluci a já měl, podobně jako mnoho jiných lidí v té době, chuť něco dělat – ne jen tak tím vším proplouvat, ale vzít něco skutečně pevně do rukou a začít to dělat na vlastní účet, svobodně a po svém,“ vzpomíná. A tak společně s Josefem Vávrou a třetím tehdejším společníkem Rudolfem Šmejkalem humpolecký pivovar nakonec úspěšně vydražili – ovšem za cenu několikanásobně vyšší, než byla jeho účetní hodnota. „Vyvolávací cena pivovaru se rovnala účetní hodnotě devět a půl miliónu korun. Nakonec jsme ho vydražili za 47 miliónů, k tomu bylo nutno přičíst ještě zásoby, takže dohromady jsme zaplatili 52 miliónů při již zmíněné účetní hodnotě 9,5 miliónu,“ vzpomíná Stanislav Bernard s úsměvem. Za tyhle obrovské peníze získali zchátralou ruinu. „Neumím moc vysvětlit, proč jsme do toho tenkrát šli. Snad proto, že jsme příliš nehleděli na výhodnost oné investice, ale vnímali jsme ji jako příležitost, jak začít něco dělat“, uvažuje Stanislav Bernard o pohnutkách, které ho vedly k tak riskantnímu kroku.

V té době už měl rodinu, jeho dvěma dětem bylo 14 a 16 let. Manželka ho ale v jeho „hazardu“ podpořila. „Musím říct, že manželka se k celé věci postavila naprosto skvěle, vzala to spíš jako příležitost, že mohu něco dokázat, než jako problém,“ říká Bernard. „Pomiňme, že to, co jsme koupili, byla předražená ruina – pro nás to byla naše firma, se kterou jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. To byl pro mě v počátcích našeho podnikání nejsilnější pocit – pocit obrovské osobní svobody. Navíc každé naše rozhodnutí mělo během krátké doby nějaký hmatatelný výsledek,“ dodává.

Diskuze k článku

Přidat komentář
V diskuzi není žádný příspěvek. Vložte první komentář.

Odběr novinek

Přihlaste svůj e-mail k odběru novinek z oblasti podnikání. Neposíláme žádný spam a můžete se kdykoliv odhlásit.

Kontaktujte nás

Napište nám e-mail.

E-mail: info@ipodnikatel.cz

Nebo se s námi spojte přes sociální sítě.

Google+    Twitter     Facebook

Sledujte nás

Jsme vám všude nablízku.